KDO ŘÍDÍ NAŠE OSUDY ???

KDO ŘÍDÍ NAŠE OSUDY ???

Narodila jsem se 8.8.1946. Moje matka i otec pracovali ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, kde se seznámili. Maminka byla rozvedená a měla pětiletou dcerku Marušku z prvního manželství o kterou se ji starala babička. Když maminka otěhotněla s otcem, vzali se a narodila se jim moje sestra Věra. Po šestnácti měsících jsem přišla na svět já. Ovšem pět dní po narození mne maminka vezla do nemocnice s tím, že umírám a nechce abych umřela doma. Na chirurgii tehdy pracoval lékař, který byl už tenkrát velká kapacita profesor BEDRNA. Maminka mu předala uzlíček s miminkem s tím, že umírám a nechce abych umřela doma. Navíc nejsem ještě pokřtěna. Rodiče byli katolíci. Profesor Bedrna rozbalil peřinku a viděl modrající se tělíčko novorozence. Po chvilce povídá mamince: Aničko, ona ti umře určitě, vynechává jí srdíčko ale já bych se rád podíval co s ním má. Na patologii se nedostanu a rád bych se podíval proč to srdíčko téměř není slyšet a vynechává. Dovolíš mi to? Nemáme čas na přípravu předoperačního vyšetření a už mi končí směna. Ona se však rána nedožije. Uděláme to hned. Bez zbytečného papírování a přípravy. Co ty na to? Maminka souhlasila, ale vymínila si, že mne nejprve musí pokřtít, aby mi mohla na náhrobek dát jméno. Na chirurgii ležel právě můj dědeček po operaci žaludku. Bylo mu 49let. Zatím co sháněli faráře, maminka mne odnesla k dědovi ukázat a říci mu, že bohužel s touto vnučkou se těšit nebude. UMÍRÁ. Děda mi udělal tři křížky na čelíčku a řekl. Bože zachraň to dítě a vezmi si radši mě místo ní. Pak mne maminka odnesla na operační sál. V předsálí už čekal ČESKOBRATRSKÝ FARÁŘ, který mne pokřtil. Jiného nesehnali. Jako dárek k svátku mne dostala sestřička Alena, která mne při křtu mohla držet. Pan profesor Bedrna a MUDr. Procházka, který mu asistoval si umyli ruce a při lehké narkóze pan profesor řízl vedle srdce. Zjistil, že je tam nějaká bulka. Byl to vřed, který už, už měl prasknout. Proto srdíčko nemohlo pořádně fungovat usoudili oba lékaři. Vyřízli ho a vše okolo pořádně vyčistili. Proto že to byla tajná operace bez jakékoliv dokumentace, nemohli mne dát na dětské oddělení. Poslali zřízence k nám pro moji malou sestru Věrušku. Tu zatím hlídala stará sousedka. Předali ji na hlídání paní, která se starala o domácnost panu profesoru Bedrnovi. Maminku se mnou uložili na pokoj pana profesora Bedrny. Předpokládali, že do rána stejně zemřu, protože si pan profesor nebyl jistý jak je zasažena moje krev. Nedělala se žádná kontrola, žádné předoperační, ani pooperační vyšetření. Děda, který měl být po operaci z nemocnice propuštěn, 15.8. 1946 náhle zemřel. Dlouho mi to babička vyčítala. No a já jsem tu stále. Celé dětství k nám chodili lékaři, kteří věděli o tajné operaci potěšit se s holčičkou, které zachránili život tím, že experimentovali s operací jejího srdíčka. Pan profesor Bedrna byl pak kapacita na srdce a zachránil život mnoha dalším lidem. Operace tak malého dítěte se však nikde nezveřejnila. Celý život jsem měla problém. Když se lékaři ptali od čeho mám jizvu na levém prsu a já odpověděla, že to je po operaci srdce, když mi bylo pět dní. Každý lékař mi řekl, že to není možné. Vždyť v roce 1946 se pětidenním dětem srdíčka neoperovala. Celé dětství mne lékaři z chirurgie kteří o tajné operaci věděli, sledovali a pomáhali jak mohli.

1

Když mi bylo 31let, kamarádka mne přemluvila abych s ní jela do Jehlice u Hradce Králové. Bydlel tam

věštec, který se jmenoval JAN ŽIŽKA. Na rozdíl od toho z Trocnova, tento Jan Žižka byl zcela slepý . Jsem dítě odchované v komunismu a ti přeci věřili jen SOVĚTSKÉMU SVAZU a pravdu měli jen oni. BŮH pro ně byl nesmysl, který lid jen využíval spolu s KATOLICKOU CÍRKVÍ k bezpracnému zisku.

Přiznám se, že i já jsem říkala, že kdyby nějaký BŮH byl, jistě by nedovolil aby trpěly nevinné děti.

K věštci jsem jela jen abych kamarádce udělala radost. Musela jsem jít první na řadu aby si kamarádka vyslechla nejprve moji předpověď. Pan ŽIŽKA se mne zeptal na datum narození a pak četl něco v knize psané slepeckým písmem. Jeho předpověď si velice dobře pamatuji dosud.

Řekl mi, že jsem BOŽÍ DÍTĚ. Na to jsem se zasmála a odpověděla mu, že to jsme snad všichni. On mi odpověděl, že jen někteří lidé si Bůh vybral, aby plnili nějaký zvláštní úkol.Proto jsem prý BOHEM chráněná. Pak mi řekl, že mám tělo ďábla a duši anděla. Na to jsem se opět zasmála a odpověděla, jestli by to nešlo obráceně. Samozřejmě jsem si z něho dělala legraci. Řekl mi, že on nic změnit na mé karmě nemůže. Že mám duši anděla a budu pomáhat lidem. Ale každý kdo pozná moji dobráckou povahu a zneužije mne, bude krutě potrestán. Ti ,co mne okradou o peníze dokonce zemřou. Bude mne to mrzet, ale nic s tím nenadělám. Kdo ale pomůže mě, bude štědře odměněn. Zeptal se mne, jestli jsem neměla nějaký vážný úraz, nebo nemoc. Že jsem tu už dávno neměla být. Pro Vás tu má BŮH NĚJAKÉ ZVÁŠTNÍ POSLÁNÍ A VELKOU OCHRANU. Na to jsem zpozorněla a vzpomněla si jak mi maminka vyprávěla, o mé zázračné a tajné operaci. Řekla jsem o tom věštci. On mi zopakoval, že to bylo proto, že se mnou BŮH má nějaký záměr a že musím splnit jeho zvláštní úkol. Musí prý být velice důležitý a nezemřu, ani kdybych to sama chtěla. Vím o lidech, kteří se mi snažili ublížit a jsou dost potrestáni. Aniž abych se o to sama jakkoliv přičinila. Mě to ale dost vadí. Jiný by mohl mít z toho radost. JÁ NE.

Dělám finanční poradenství mnoho let. Zaplatila jsem za své vyškolení spoustu tisíc a nelituji toho. Poznala jsem mnoho nešťastných lidí, kteří mi ukázali jak vypadá ta naše demokracie. Dnes už vím, že nesmím pomáhat lidem svými penězi. Neboť těm, co ze mne vytáhli peníze, se daří hůře než když navštívili mojí kancelář.

Například mám zkušenost s klientkou, která mi přinesla rozsudek od soudu v Bratislavě, ze kterého jsem se dočetla, že je dědičkou mnoha miliónového majetku. To mi potvrdil i její právník. Je však potřeba zaplatit 263 000,-Sl.korun soudní poplatek v Bratislavě. Chtěla, abych ji sehnala peníze od soukromé osoby. Neboť její příjem ji na bankovní úvěr nedá. Navíc má exekuci. Tu hodlá uhradit až bude mít stálý příjem přes 100 000,-Sl.korun měsíčně podle rozhodnutí soudu. Viděla jsem hladovou, promrzlou a nešťastnou mladou ženu , která nemá před vánoci ani televizi. Ta stará ji vypověděla službu. Rozhodla jsem se zrušit naše vánoce a pomoci jí. Podle všech dokumentů jsem měla klientku, na kterou čeká bohatství o jakém jiní lidé mohou jen snít. Snažila jsem se ji ty peníze sehnat, ovšem bezvýsledně. Půjčila jsem ji nejprve peníze na televizi aby se měla na co dívat a na vánoce a aby neměla hlad. Po vánocích jsem měla jednání u právničky ohledně rodiny které jsem pomáhala aby se jim vrátil byt a dům. O nemovitosti přišli podvodným úvěrem u jisté společnosti.

V tom zvoní telefon a volá mi Anička. To byla ta chudá dědička mnoha milionového dědictví. Volala mi, že ji jakási paní nabídla 250 000,-Kč s tím, že na ni nechá přepsat nějakou nemovitost v Bratislavě. Že je ji ale divné, jak mohla ta paní vědět o jejím dědictví a že potřebuje nutně sehnat peníze na zaplacení soudních poplatků na Slovensku. Z toho jsme s právničkou usoudily, že ji někdo chce o to dědictví připravit. Právničku napadlo, že je ochotna půjčit jí 60 000,-Kč aby si zajela pro všechny kopie do Bratislavy a ona ji to celé zdarma ohlídá, aby ji někdo nenapálil. Zavolala jsem zpět Aničce a řekla jsem ji o tom návrhu. Souhlasila a tak jsme pro Aničku jely do jejího zaměstnání. Sepsala se smlouva o půjčce a bylo ji vyplaceno 60 000,-Kč. Když jsme s Aničkou odešly, řekla mi, že potřebuje ty peníze na zaplacení soudních poplatků, aby tam nemusela jezdit vícekrát. Že ji tam vozí její soused a vždy ji to stojí nejméně 5 000,-Kč, a že i on je ochoten ji pomoci. Bohužel, je to stále málo. Vybrala jsem tedy ze všech svých účtů celkem 80 000,-Kč a předala je Aničce. Ani to nestačilo. Chybělo ji ještě 40 000,-Kč. Zavolala jsem tedy kolegovi, jestli by mi je nepůjčil. Slíbil, že mi je druhý den přiveze. Že chce ale vidět smlouvu mezi námi oběma.

2

Já ji totiž ty peníze půjčovala bez dokladu. Až tak jsem ji věřila, že mi je vrátí. Smlouvu jsme tedy sepsaly, ale peníze jsem nedostala dosud.

S kolegou jsem se vyrovnala hned druhý měsíc, ale s Aničkou jsem se soudila přes 3 roky. Spravedlnost u soudu jsem však nepoznala. Anička mi řekla, že se ji o to dědictví postará jistý podnikatel z Brna, který se o ni postará do konce života. Sám mi zavolal a několikrát mne informoval o všem, co dědictví zdrželo. Najednou utichl a já poznala jak těžko má soukromá osoba možnost se dostat ke svým penězům i přes soudy, které si platí. Nikdo nevyšetřuje kam zmizelo mnohamilionové dědictví, z něhož si Anna P. založila s.r.o. na 1měsíc. Co se děje s nemovitostmi, které byly součástí dědictví. Já musím dokazovat kde jsem ty peníze vzala. Nikoho nezajímá komu Anna P. ty miliony dala. Dnes už vím, že Anička je zadlužena na více místech a má více exekucí. Z dědictví nemá nic. Anička se skrývá a já se dověděla telefonicky, že je vážně smrtelně nemocná. Že prý pila mnoho kávy s jedem na krysy. Je –li to pravda, bude pátou obětí která mne obrala o peníze. Je ji 48let a já už asi nezabráním její předčasné smrti. O dědictví ji zřejmě připravili podnikatelé z Moravy. Jeden z nich dokonce nabízel mému právníkovi odkoupení dlužné částky za 10% . Jak se dověděl na kterého právníka se má s nabídkou obrátit, je mi záhadou. Nakonec ji zastupoval jistý majitel R.K. Ten byl ochoten zaplatit za ni dluh bez úroků, s tím, že už se nebudu dál starat o dědictví.

Dnes se zabývám spíše lidmi, kteří byli okradeni o střechu nad hlavou. Podvedeni a nikoho nezajímá, že se opravdu dějiny opakují proto, abychom si vrátili co jsme komu dlužni.

Vraťme se na začátek k věštci, kterému jsem nechtěla věřit a dělala jsem si z něho legraci. Dnes už vím, že si všichni píšeme knihu svého příštího života. Proto se dějiny opakují. Aby měl každý možnost vrátit to, co v minulém životě někomu provedl, nebo zůstal dlužen. Ten věštec mi přeci řekl, že mám před sebou nějaký zvláštní úkol. Nezemřu ani kdybych tomu sama chtěla. Mám ještě jedno tajemství, které si nedokážu vysvětlit.

Neměla jsem šťastné první manželství. Manžel vyrůstal v rodině, kde se během dne pohádali a poprali. Do rána se udobřovali. Ráno byli plni lásky a po večerním boji nebylo kromě modřin poznat že se něco, z čeho jsem měla celou noc strach dělo. Maminka mi hodně rozmlouvala vztah z počátku, protože jsme bývali sousedé, než jsme se přestěhovali. Rodiny se dobře znaly. Já však na její slova nedbala a vždy jsem říkala, že Mirek je jiný. Brzy po svatbě jsem poznala jak jsem se mýlila. Stačilo aby si něco myslel a dokud ze mne krev netekla, nenechal si nic vysvětlit. Bydleli jsme v bytě, který dostal manžel od zaměstnavatele a já neměla kam s dětmi odejít. Když se mi podařilo sehnat si byt, odstěhovat se a rozvést se, zamilovala jsem se do muže, který mne využíval. Nedokázala jsem tuto známost ukončit. Vždy jsem se nechala uprosit, přemluvit. Až mne napadlo, že takhle dál žít také nemohu. Že to prostě musím skončit radikálně a u sebe. Děti byly často u babičky a já si pustila plyn.

Přišel však na návštěvu švagr a ucítil plyn i přes okno. Odvezli mne do nemocnice, kde začal

boj o záchranu mého života. Vždy když ukazovali lékařům přístroje, že jsem mrtvá dívala jsem se na sebe z vrchu. Slyšela jsem co si lékaři povídali a bylo mi moc dobře v krásném teplém světle. Při třetím opuštění těla, řekl starší lékař: Nedá se nic dělat. Chtěla to, je konec. Vzdáme to! Mladý lékař však odpověděl: Pane kolego, ale ona má 3 děti. Kdo se ji o ně postará? V tom „hup „a opět jsem nevěděla o sobě. Probrala jsem se když mne ten mladý lékař plácal po tváři a říkal: Proberte se paní, máte tady děti, na ně jste nemyslela? Na to jsem mu řekla, že to říkal ten „blbec“ co mne vrátil zpátky. Otevřu oči a vidím, že to byl on. Samozřejmě jsem se mu omluvila. Jeho však zajímalo, jak jsem mohla vědět co říkal, když přístroje ukazovali, že jsem mrtvá? Sešli se tři lékaři. Ti dva co mne oživovali a psychiatr.

3

Musela jsem jim vyprávět vše co se dělo, když jsem byla 3x asi na pět minut mrtvá. Během těch pár minut co jsem byla v krásném světle jsem dostávala odpovědi na otázky, které jsem dávala věřícím formou otázek.

Například: Kdyby nějaký Bůh byl, jistě by ho už někdo viděl a nedovolil by, aby se zabíjely děti a tak dále. Kdo Boha viděl, kdo mu podal ruku? Bylo mi odpovězeno: Díváš se na televizi a posloucháš rádio? Už jsi viděla televizní a rádiové vlny? Učila jsi se dějepis? Nevšimla sis že se dějiny opakují? Není to náhodou proto, že se každému vrací co je komu dlužen? Kdo zabil dítě, bude jako dítě zabit a podobně. Věděla bys jak pálí oheň kdyby ses nespálila? Dověděla jsem se že ti, co si vezmou život se v příštím životě narodí tělesně postiženi za to, že si nevážili svého zdraví. Kdo zaviní něčí předčasnou smrt, musí se v příštím životě o to postižené dítě postarat. Vím, že už bych si nikdy na svůj život nesáhla. Lituji každého, kdo spáchá sebevraždu. Vím, že tu každý máme svého anděla strážného, který dokáže odvrátit jeho nebezpečí, pokud nenastane jeho čas. Že jsem opravdu nějak chráněná, jsem si ověřila několikrát. Několikrát jsem byla vystavena situaci, ve které běžně lidé umírají a já z ni vyšla bez zranění. Do dnes se mi stává že dostávám v noci odpovědi na otázky, které řeším během dne. Většinou si nepamatuji na co jsem byla předem upozorněna. Vzpomenu si na to, až když ta situace nastane. Já stále nechci věřit všemu, dokud se nepřesvědčím že se to opravdu stalo. Nejsem věštkyní a neumím vykládat ani karty. Jen se občas divím jak je možné že jsem byla na něco v noci upozorněna a ono se to pak stalo.

Že posmrtný život existuje mne přesvědčila maminka. Vyprávěla jsem ji o zážitku jak jsem se dívala na své tělo a slyšela vše co si lékaři říkali. Oni mne poučili, že o tom nikomu nesmím vyprávět, aby si lidé nemysleli, že jsem psychicky nemocná. Ale mamince jsem řekla všechno a slíbily jsme si, že jedna druhé dáme vědět jestli je posmrtný život, o kterém si vyprávějí jen věřící a nevěřící ho popírají. Tenkrát jsem řekla mamince že je starší a že nejspíš ona dřív než já odejde. Jak poznám že je tu s námi? Na to mi odpověděla že jako správný host zaťuká, nebo zazvoní.

Když zemřela, museli jsme se odstěhovat do domku, který nám dala za života, protože bylo potřeba do domu mnoho peněz investovat a oni na to už neměli peníze ani sílu. Zanechala tady svého manžela /nevlastního otce/, který potřeboval stálou péči.

Museli jsme si vymalovat a vygruntovat domek abychom v něm mohli bydlet. Pomáhali nám dospělí synové. Myla jsem nádobí po obědě a synové si povídali o babičce jaká pro ně byla. V tom zvoní zvonek u branky. Měla jsem to pár kroků k oknu a když zvonek zvonil potřetí, už jsem vyhlížela z okna a u branky nikdo nebyl. Chodník byl zcela prázdný. Došlo mi, že maminka splnila svůj slib a přišla mi říci, že smrtí život nekončí. Upozornila jsem na to syny. Ti se začali smát. Manžel vstoupil ze dvora do domu a povídá: Pánové, jak vidím jste samá zábava a legrácky. Já bych rád viděl, že už máte hotovo. My už tu budeme dnes spát. Starší syn mu řekl: Mamka tu má zase babičku. Manžel mi řekl: Jestli nedáš pokoj s tím vyprávěním o jiném životě, tak já se sem stěhovat nebudu. Na to jsem mu odpověděla, že ho do ničeho nenutím, že máme byt ve Formánkové ulici. Já jsem však slíbila, že se postarám o oba. To zvonění bylo slyšet jasně a třikrát. Slyšeli ho i kluci. Ti mi to dosvědčili.

Večer jsme šli spát do ložnice, která má okno do verandy a tam bylo okno zavřené. V noci mne probudil průvan. Přes ruce jsem si přitáhla deku, ale oči jsem neotevřela. V tom manžel povídá: NE, NE, NECHTE MNĚ! Aniž bych otevřela oči ptala jsem se ho co se mu zdá a sáhla jsem na něho, abych ho vzbudila. Odpověděl mi že nespí a ať na něho nesahám. Ráno jsem se ho zeptala co se mu zdálo, že tak v noci vyváděl.

4

Odpověděl mi že nespal. Ležel s otevřenýma očima a najednou se k němu blížili dvě postavy, co vypadaly jako duchové co viděl někde na obrázku a natahovaly k němu ruce. Řekla jsem, že to byla maminka s moji sestrou Maruškou, která zemřela několik let před maminkou. Přišly se podívat jak se nám tu spí. Do dnes o tom nechce vyprávět a myslí si že když o tom nebude mluvit, tak to pro něho nebude existovat. I vnuk viděl u nás postavu, které se bál.

Pochopila jsem proč se dějiny opakují i to, že žádné miliony ani hrad si na nás nevzpomenou. Vzpomínat budou ti, kterým jsme ublížili. Pomohli, nebo s nimi prožili hezkou část života.

Když vidím kolem sebe mladé lidi, kterým je jedno jaký vedou život a do čeho chtějí přivádět své potomky, je mi z toho smutno. Tak, jako když vidím starší lidi jak jim je lhostejná budoucnost jejich potomků. Vím o mnoha podnikatelích, kteří bohatnou tím, že připravují o střechu nad hlavou spoluobčany a nevědí, že několik životů budou oni podvedeni a okradeni. Když jsem o podobných zážitcích četla v jistém týdeníku, nevěřila jsem tomu. Prostě si to musíme prožít abychom uvěřili. Proč nás na to neupozornil nikdo komu věříme z médií? Není to náhodou proto, že nesmíme znát pravdu? Přiznám se, že i já jsem si všechny ty události dala dohromady až když mi maminka dokázala, že život smrtí nekončí. I dnes občas udělám chybu že pomohu finančně někomu, kdo si to nezaslouží a on je potrestán i se mnou. Nejhorší pro mne je, že je tomu tak i v rodině. Dávala jsem peníze bratrovi a on měl vážnou autonehodu, kterou jen zázrakem přežil. Dostal jiné auto od pojišťovny. To však brzy mělo časté poruchy. Na opravu neměl peníze. Domluvily jsme se se sestrou a opravářem že mu opravu zaplatím a řekneme bratrovi, že to byla ona, kdo mu opravu zaplatil a že ji ty peníze musí vrátit. Bratr odjel s opraveným autem do Brna. Zpět už nemohl ani auto nastartovat. Poznala jsem, že se můžeme obelhávat mezi sebou ale, toho kdo naše osudy řídí obelhat nemůžeme.

Velice dobře si uvědomuji, že pokud jste mé vzpomínky přečetli až sem, řekli jste si: TO JE HEZKÁ POHÁDKA. Věřte, že to nebyla pohádka. Já jsem si ty vzpomínky sepsala ne jen pro sebe, ale i pro vnoučata, která si některé zážitky pamatují dnes, ale nevím zda si je budou pamatovat celý život tak, aby se z nich poučily.

Pokud chceme něco změnit, musíme změnit sami sebe. Měli bychom si uvědomit, že právě teď si každý píšeme knihu svého příštího života. Právě teď máme možnost na něm něco změnit. Neboť ti kterým ubližujeme, jednou ublíží nám. Jen si nebudeme pamatovat kdy a kdo to byl. Došlo mi proč se opakují války a vraždy. Stačilo by však, abychom si odpustili a sami pracovali na změně svého osudu a své karmy. Já to udělala a proto vím, že to jde.